Why am I in a mental hospital?

13. února 2018 v 21:39 | Alice |  Thoughts
Tak jsem tady s dalším článkem z našeho zařízení. Moc vám děkuji za krásné komentáře u minulých článků! Měla jsem strach jak budete na články takového typu reagovat a bylo to úplně zbytečné.
Ale teď už k dnešnímu článku. Slíbila jsem vám, že vám trochu popíšu jak se projevuje posttraumatická stresová porucha u mé maličkosti. Příčina mých psychických problému je celkem jasná, prošla jsem si život ohrožující nemocí a opravdu nevědět, jestli se další ráno vůbec probudíte, není nic moc.
V tomto článku rozhodně nebudu nijak analyzovat nebo definovat to, co se mi děje, protože nejsem žádný odborník. Prostě vám tady jednoduše popíšu, co se mi dělo nebo do teď děje.


O tom, že mě převezou do speciálního zařízení pro traumatizované, bylo jasné ještě než jsem odešla z nemocnice.
Začalo to výpadky paměti. Nepamatovala jsem si na co jsem se dívala v televizi v ten okamžik, kdy jsem ji vypnula, co jsem jedla k snídani nebo jestli jsem byla předchozí večer ve sprše. To doktoři vnímali ještě jako vcelku normální. Přece jenom jsem byla vyčerpaná.
Pak se to ale rozjelo na plno. Nezastavitelný pláč bez příčiny, naprosto jsem odmítala v nemocnici vcházet do místností, kde mě před tím vyšetřovali, měla jsem strach o všechny a o všechno. Volala jsem mámě, když odjela z nemocnice, jestli je v pořádku doma klidně třikrát, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem jí opravdu volala. Každý den večer jsem psala holkám do naší týmové konverzace jestli jsou všechny v pohodě, jestli se na tréninku někdo nezranil. Poprosila jsem mámu, aby mi dovezla do nemocnice mého milovaného plyšáka a v den, kdy ho dovezla, jsem jí řekla, aby ho zase odvezla, protože jsem dostala strach, že ho v nemocnici ztratím.
Jakmile jsem se dostala sem do zařízení pro traumatizované, začalo se to všechno lepšit. Hlavně kvůli tomu, že se zlepšil můj zdravotní stav po fyzické stránce. Ale samozřejmě, ani po těch deseti dnech nejsem v pořádku. Mám dny, kdy celý den brečím, aniž bych věděla proč. Často mám hrozné svalové křeče a třes takový, že se nemůžu ani hýbat. Mám panickou hrůzu z toho jít mezi lidi a nedokážu si sloučit to, co jsem za poslední měsíc zažila, se svým každoděnním životem. Neusnu, pokud nemám knížky a časopisy na své poličce seřazené podle barvy nebo začnu panikařit, když mi v noci spadne polštář z postele. Než sním jablko, musím si ho rozkrájet, a to jsem ho celý život jedla normálně vcelku. Kávu si nedám jinak než z puntikovaného hrnku, který mi dovezla máma z domu.
Vím, některé z těchto věcí působí asi hrozně bizardně a vtipně, ale i takové stupidity dokážou člověku dost komplikovat život. Ale věřím tomu, že budu v pořádku. Chci se uzdravit, jak fyzicky, tak psychicky. A vím, že když tomu budu věřit, tak to tak opravdu bude.
A jak se máte vy? Určitě mi dejte vědět do komentářů, moc ráda si to přečtuUsmívající se
Vaše Alice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Loretta Loretta | E-mail | Web | 13. února 2018 v 21:54 | Reagovat

Souhlasím s jednou z Tvých posledních vět - když budeš věřit a chtít, tak to dokážeš ;)
Chápu Tvé pocity, mě samotnou někdy dokáže pěkně rozhodit, když je třeba jen trošku nakřivo ubrus na stole. Pak celou dobu nemyslím na nic jinýho, jenom na to, proč to ostatním nevadí ;D A s hrnky to mám podobně, hrozně nesnáším, když se z hrnku na mlíko pije čaj :D
A jinak se mám docela dobře, akorát jsem hodně unavená a teprve jedu domů (je skoro 22h). Čeká mě docela náročný týden, tak jsem zvědavá, jak všechno zvládnu :-S
Moc Ti držím palečky, ať je Ti brzy líp! Myslím na Tebe <3

2 Hanka Hanka | Web | 13. února 2018 v 22:57 | Reagovat

Sudocream je k ničemu :-D Jediná účinná sloužka v něm je zinek, ale ten zbytek ještě napomáhá tvorbě pupínků potažmo akné. Jsou fakt lepší záležitosti. Jenže všechno zanechává jizvu a to je to co mne serie. Takže prostě předcházet původu žejo.

Moje sestra má obsesivně kompulzivní poruchu spolu s dalšími psychyckymi problémy, teď už je to mnohem lepší, ale bylo to zlé. A naši si mysleli že má "jen" depku takže antidepresiva a. za půl roku je v pohodě. Neřekla jim všechno a já se jí nedivím, oni jsou trochu jiná generace a hlavně jsou v tom nevzdělaní. Za většinu věcí může naše biologická máma (já jsem mladší o 14let a naštěstí se naši rozvedli v mých pěti, takže já měla /mám nějaké problémy, ale mnohem menší). Byla už zoufalá, že se to nikdy nezmění (a to má tři děti a PŘÍTELE- ten vůl si ji doteď nevzal a to je nejstaršímu už 5) a pak narazila konečně na tu pravou osobu a vše se začalo zlepšovat. Ty máš očividně štěstí, že už máš ty správne lidi okolo. A proč ti to píšu. Když to zvkládla sestra, zvládneš to určitě i ty, a hlavní je že i ty víš že to půjde.

Jinak já dneska měla "rande". A hrozná ostuda. Za jeho zády jsem dávala dýško obsluze v oblíbené restauraci kde mě mají hodně rádi (a chápu proč), a dokonce i taxikáři. Hrozné, jak se někteří chovají, fuj.

Měj se krásně a užívej si přírodu ;-)

3 Barbara Barbara | Web | 14. února 2018 v 20:16 | Reagovat

Psychika je svině. Dokáže si s námi pěkně pohrává.
Moc mě mrzí, co se s tebou delo a stále děje. Doufej, že vše bude lepší.
Nikdy jsem si tímto neprošla, ale dokáži si to představit. V mé hlavě běhají jiné myšlenky, které zatím překonávám  snažím se je neposloucht, ale chápu, že to někdy prostě nejde. Když začnu brečet, tak se mi hrozně uleví.
Jistě se brzo odtamtud dostaneš. Budu ti držet palce, ať se už cítíš lépe a potká tě jen to nejlepší. :)

4 Alice Alice | Web | 15. února 2018 v 17:57 | Reagovat

[1]: Děkuju moc ♥ Určitě to zvládneš, myslím na tebe!

[2]: Aha, tak mě právě pomohl hodně a jizvy po něm taky nemám :/ Ale každá pleť reaguje jinak no. Sestra a i ty jste to musely mít opravdu hodně těžké, občas nám ten život opravdu hází klacky pod nohy :/ Děkuju moc ♥ Tak to je mi líto, taky jsem jednou zažila podobné rande a hanbou jsem se málem propadla. Tak snad to příště dopadne líp! :-)

[3]: Barunko, děkuju moc♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama